Jak mi pomohly kompatibilní návyky utrácení s mým partnerem

„Vážně, Same? Vy muset objednat znovu jídlo?“

Byl začátek roku 2018 a já jsem byl uprostřed zadávání objednávky po vyčerpávající hodinové cestě domů z práce. Můj tehdejší partner, se kterým jsem chodila tři a půl roku, se nedokázal ztotožnit. Pracovali jako obsluha v kavárně poblíž našeho skromného bytu v Hudson Valley; mezitím jsem nedávno získal svou první práci v oblasti digitálních médií v newyorské prodejně.

Poprvé v životě – náš životy — vydělával jsem životní minimum. Měl jsem také disponibilní příjem, což bylo pro dva kutily v raných 20 letech přímo zázračné. Prakticky přes noc jsem si mohl dovolit „malý luxus“, na který jsme historicky museli počítat. (Ačkoli jsme naše finance nikdy nespojili, s mým bývalým jsme si většinu výdajů rozdělili rovnoměrně.)

Můj bývalý se mnou zpočátku slavil tuto život měnící práci – jen aby mě soudil, otevřeně a často, když se mé utrácení náležitě změnilo. Takeout bylo nyní takříkajíc na stole. Přirozeně jsem začal utrácet více ze svého těžce vydělaného platu za dražší jídlo, pití a oblečení. Tyto nákupy byly vždy v souladu s tím, co jsem si mohl dovolit, ale mému bývalému, jehož rozpočet byl mnohem napjatější, připadaly naprosto extravagantní.

Zpočátku jsem kritiku svého bývalého odmítal, ale jejich vytrvalý úsudek a negativita rychle vysály mou duševní energii. „Máš pravdu,“ odpověděl jsem, příliš vyčerpaný na to, abych se bránil. „Neměl bych si znovu brát jídlo.“ Není to nutnost.”

Když jsme se s bývalým nakonec rozešli, poměrně rychle jsem se posunul dál. To, co jsem se snažil překonat, byla zbytková vina, kterou jsem cítil kolem toho, jak chci utratit své peníze. Dnes to zvládám s radostí, ne se studem, ale trvalo to roky, než jsem se sem dostal.

Nějakou dobu jsem věřil, že náš rozdíl v příjmech byl největším zdrojem finančních sporů mezi mnou a mým bývalým. Teď si uvědomuji, že to bylo vlastně naše zcela divergentní peněžní filozofie: Rád jsem utrácel v každodenním životě, zatímco oni raději šetřili na pověstný deštivý den. Namísto přímého řešení tohoto zásadního rozdílu se můj bývalý spoléhal na pasivní agresivní komentáře, které mé odhodlání odlomily. Horší bylo, že mě to vedlo k otázce, jestli věci, které jsem chtěl, jsou vůbec platné.

Po rozchodu mě do kaváren, barů a butiků pronásledoval nedostatek myšlení mého bývalého. Jejich hlas se mi ozýval v hlavě, kdykoli jsem uvažoval o koupi lístků na koncert nebo plánování výletu za přáteli mimo město. Nebyl jsem to já nemohl dovolit si tyto věci; spíše jsem si osvojil představu, že každý dolar, který utratím, musí být úhledně ospravedlnitelný. Ne tak malá část mě se stále psychicky vzpírala bránit všechny nepodstatné nákupy. To ve mně vyvolalo pocit úzkosti a viny, kdykoli jsem otevřel peněženku.

Můj bývalý a já jsme měli splatný napjatý rozpočet na více než tři roky. Určitě bych totéž dokázal udělat sám, ne? Odpověď je „ano“, I mohl — ale čtenáři, to jsem nemusel! Navíc jsem nechtěl. A mě to vzalo cesta příliš dlouho na to, abych si uvědomil, že mé vrozené preference byly naprosto v pořádku.

Téměř dva roky poté, co jsme se s bývalým rozešli, jsem začala chodit se svým současným partnerem. Ona a já máme také rozdíl v příjmech – ve skutečnosti ještě větší. Máme však jednu důležitou věc společnou: naše osobní utrácecí návyky.

Moje přítelkyně a já milovat brát se navzájem na pravidelné rande – čím chladnější seznam koktejlů, tím lépe. Minimálně jednou za rok vyrážíme na společnou dovolenou. Nikdo z nás nepřemýšlí dvakrát o tom, že by si při vyřizování pochůzek dal kávu z kavárny nebo se zastavil v místním butiku.

Jsme perfektní pár, co se peněz týče? Ne, ale ona a já řešíme naše rozdíly jasně, často a s respektem. To znamená, že otevřeně mluvíme o našich finančních zájmech a snažíme se, aby tyto rozhovory byly co nejvíce bez úsudků.

Randění s někým, kdo sdílí mé finanční hodnoty, pro mě zcela změnilo hru v léčení mé úzkosti z toho, jak utrácím peníze. Upřímně řečeno, přál bych si, aby o tom více lidí mluvilo jako o prvku kompatibility v romantických vztazích. To neznamená, že vy a váš partner musíte vydělávat stejné množství peněz, abyste se k sobě hodili. Spíše byste měli mít podobné priority, pokud jde o to, jak a kdy vystříkáte – a přinejmenším byste měli být schopni respektovat preference toho druhého.

Momentálně jsem v kritickém režimu pro produkční projekt. Včera večer jsem si objednal jídlo s sebou na druhou noc v řadě. Moje rozhodnutí se nesetkalo s kritikou ani opovržením; místo toho se moje přítelkyně schoulila na gauč vedle mě a zdvořile požádala o sousto mého jarního závitku. Bylo to tak jednoduché.

Než vyrazíte, podívejte se na aplikace pro duševní zdraví, které milujeme, protože dávají vašemu mozku trochu extra TLC:

„Vážně, Same? Vy muset objednat znovu jídlo?“

Byl začátek roku 2018 a já jsem byl uprostřed zadávání objednávky po vyčerpávající hodinové cestě domů z práce. Můj tehdejší partner, se kterým jsem chodila tři a půl roku, se nedokázal ztotožnit. Pracovali jako obsluha v kavárně poblíž našeho skromného bytu v Hudson Valley; mezitím jsem nedávno získal svou první práci v oblasti digitálních médií v newyorské prodejně.

Poprvé v životě – náš životy – vydělával jsem životní minimum. Měl jsem také disponibilní příjem, což bylo pro dva kutily v raných 20 letech přímo zázračné. Prakticky přes noc jsem si mohl dovolit „malý luxus“, na který jsme historicky museli počítat. (Ačkoli jsme naše finance nikdy nespojili, s mým bývalým jsme si většinu výdajů rozdělili rovnoměrně.)

Můj bývalý se mnou zpočátku slavil tuto život měnící práci – jen aby mě soudil, otevřeně a často, když se mé utrácení náležitě změnilo. Takeout bylo nyní takřkajíc na stole. Přirozeně jsem začal utrácet více ze svého těžce vydělaného platu za dražší jídlo, pití a oblečení. Tyto nákupy byly vždy v souladu s tím, co jsem si mohl dovolit, ale mému bývalému, jehož rozpočet byl mnohem napjatější, připadaly naprosto extravagantní.

Zpočátku jsem kritiku svého bývalého odmítal, ale jejich vytrvalý úsudek a negativita rychle vysály mou duševní energii. „Máš pravdu,“ odpověděl jsem, příliš vyčerpaný na to, abych se bránil. „Neměl bych si znovu brát jídlo.“ Není to nutnost.”

Když jsme se s bývalým nakonec rozešli, poměrně rychle jsem se posunul dál. To, co jsem se snažil překonat, byla zbytková vina, kterou jsem cítil kolem toho, jak chci utratit své peníze. Dnes to zvládám s radostí, ne se studem, ale trvalo to roky, než jsem se sem dostal.

Nějakou dobu jsem věřil, že náš rozdíl v příjmech byl největším zdrojem finančních sporů mezi mnou a mým bývalým. Teď si uvědomuji, že to bylo vlastně naše zcela divergentní peněžní filozofie: Rád jsem utrácel v každodenním životě, zatímco oni raději šetřili na pověstný deštivý den. Namísto přímého řešení tohoto zásadního rozdílu se můj bývalý spoléhal na pasivní agresivní komentáře, které mé odhodlání odlomily. Horší bylo, že mě to vedlo k otázce, jestli věci, které jsem chtěl, jsou vůbec platné.

Po rozchodu mě do kaváren, barů a butiků pronásledoval nedostatek myšlení mého bývalého. Jejich hlas se mi ozýval v hlavě, kdykoli jsem uvažoval o koupi lístků na koncert nebo plánování výletu za přáteli mimo město. Nebyl jsem to já nemohl dovolit si tyto věci; spíše jsem si osvojil představu, že každý dolar, který utratím, musí být úhledně ospravedlnitelný. Ne tak malá část mě se stále psychicky vzpírala bránit všechny nepodstatné nákupy. To ve mně vyvolalo pocit úzkosti a viny, kdykoli jsem otevřel peněženku.

Můj bývalý a já jsme měli splatný napjatý rozpočet na více než tři roky. Určitě bych totéž dokázal udělat sám, ne? Odpověď je „ano“, I mohl — ale čtenáři, to jsem nemusel! Navíc jsem nechtěl. A mě to vzalo cesta příliš dlouho na to, abych si uvědomil, že mé vrozené preference byly naprosto v pořádku.

Téměř dva roky poté, co jsme se s bývalým rozešli, jsem začala chodit se svým současným partnerem. Ona a já máme také rozdíl v příjmech – ve skutečnosti ještě větší. Máme však jednu důležitou věc společnou: naše osobní utrácení návyky.

Moje přítelkyně a já milovat brát se navzájem na pravidelné rande – čím chladnější seznam koktejlů, tím lépe. Minimálně jednou za rok vyrážíme na společnou dovolenou. Nikdo z nás nepřemýšlí dvakrát o tom, že by si při vyřizování pochůzek dal kávu z kavárny nebo se zastavil v místním butiku.

Jsme perfektní pár, co se peněz týče? Ne, ale ona a já řešíme naše rozdíly jasně, často a s respektem. To znamená, že otevřeně mluvíme o našich finančních zájmech a snažíme se, aby tyto rozhovory byly co nejvíce bez úsudků.

Randění s někým, kdo sdílí mé finanční hodnoty, pro mě zcela změnilo hru v léčení mé úzkosti z toho, jak utrácím peníze. Upřímně řečeno, přál bych si, aby o tom více lidí mluvilo jako o prvku kompatibility v romantických vztazích. To neznamená, že vy a váš partner musíte vydělávat stejné množství peněz, abyste se k sobě hodili. Spíše byste měli mít podobné priority, pokud jde o to, jak a kdy vystříkáte – a přinejmenším byste měli být schopni respektovat preference toho druhého.

Momentálně jsem v kritickém režimu pro produkční projekt. Včera večer jsem si objednal jídlo s sebou na druhou noc v řadě. Moje rozhodnutí se nesetkalo s kritikou ani opovržením; místo toho se moje přítelkyně schoulila na gauč vedle mě a zdvořile požádala o sousto mého jarního závitku. Bylo to tak jednoduché.

Než vyrazíte, podívejte se na aplikace pro duševní zdraví, které milujeme, protože dávají vašemu mozku trochu extra TLC: