771

Ve 31. patře hotelu Landmark se nachází Michelinem oceněná restaurace Rib Room and Bar (aka RR & B), jejíž tradiční styl vytváření oblíbené francouzské kuchyně je zábavný, i když možná trochu svérázný.

S okny ve výšce stropu všude kolem jsme si pochutnali na tradiční, často pikantní francouzské kuchyni a zároveň si užívali daleký výhled na město a rušnou křižovatku Nana-Sukhumvit pod námi.

V červenočerném dekoru, dřevěné podlaze a úžasném červeném lustru je nádech galského budoáru. Celý tým nosí odpovídající červené livreje. Funguje to dobře.

K dispozici je také otevřená kuchyně v červené a černé barvě „Ferrari“, kde tým s šéfkuchařem Philippem Gaudalem v čele připravuje jídlo – obecně oblíbené steaky. Můžete vidět rožeň a pec na dřevo, což je v této části světa rarita.

Jídlo pití

Vaření u stolu umožňuje trochu divadla, když jsme sledovali, jak připravovali omáčku na salát Caesar, Steak Au Poivre a Crepe Suzette s výbuchem plamenů, když byl do směsi přidán alkohol.

Caesarův salát

Kachní terina

Začali jsme křupavým římským salátem Caesar zahaleným do krémového dresingu s ančovičkami, limetkou a česnekem, s posypem parmezánu, pokapanými křupavými krutony a křupavou slaninou pro příjemné křupnutí. Sledovali jsme, jak se před námi připravovala omáčka. Objednali jsme také Pate en Croute „Perigord“, kachnu, lanýže a Foie Gras podávané s domácí okurkou. Oba byli slavní.

Bolla Valpolicella Classico 2017

Hlavní byl Steak au Poivre a la creme z černého pepře a smetanové omáčky, vařený u stolu s divadelním nádechem. Hovězí maso bylo křehké, a přestože omáčka měla svou vlastní osobnost „podívejte se na mě“, textura hovězího masa mluvila sama za sebe.

Rozhodla jsem se pro pomalu pečená kuřecí prsa s parmazánem, noky, restovanou baby cibulkou a kuřecím džusem. Oba byli dokonale provedeni.

I když jsme začali s ginem s tonikem, existuje rozsáhlý vinný lístek. Hlavní chody jsme smyli italskou Bolla Valpolicella Classico 2017, červenou, která pochází z regionu Veneto v severní Itálii.

Toto víno se ukázalo jako skvělý doprovod. Nabízel tóny třešní, malin a červeného ovoce, které se dobře hodily ke steaku z pepře, a přestože myšlenkový proud říká, že červené víno je jen k masu, nesouhlasím, protože to šlo dobře s mým kuřetem.

Pomalu vařená kuřecí prsa

Steak au poivre

Takže mou oblíbenou součástí každého jídla je dezert, a to je paráda. Sledovali jsme, jak vzniká Crepe Suzette, doplněná plameny a spoustou syčení. Jedná se o klasický flambovaný dezert, který vydával sladkou a lehce kyselou citrusovou příchuť, která dobře kontrastovala se sladkostí vanilkové zmrzliny. Skvělé kombo.

Grand Marnier Creme Brulee možná neměl stejný velkolepý vchod, ale měl nádhernou pomerančovou příchuť s pudinkovým krémem a směsí bobulí.

Grand Marnier Crem Brulee

Krepová Suzette

---

Výrok: Restaurace a bar Rib Room je závan minulé kuchyně v prostředí, které při pohledu na noční světla Bangkoku vykouzlí dusnou éru. Navrhuji, abyste si vzali své šťastné hadry, je to na dobrou noc.

Mohlo by se vám také líbit:

Restaurace a bar Rib Room

Kde se nachází Restaurace a bar Rib Room?

Restaurace a bar Rib Room se nachází v Bangkoku, Thajsko.

Jaké jsou otevírací hodiny Restaurace a bar Rib Room?

Restaurace a bar Rib Room je otevřena denně od 11:00 do 23:00.

Co nabízí Restaurace a bar Rib Room?

V Restauraci a baru Rib Room si můžete vychutnat širokou nabídku lahodných jídel a nápojů, zejména specialit z masa.

Můžu si v Restauraci a baru Rib Room rezervovat stůl?

Ano, je doporučeno si v Restauraci a baru Rib Room rezervovat stůl předem, zejména během víkendů nebo svátků.

Pokud hledáte letovisko se vzdálenou polohou na pláži pro odpočinkovou dovolenou, báječné jídlo a služby, zvažte plážový resort Outrigger Khao Lak. Nachází se přímo na pláži Bangsak, s vodami Andamanu, které kryjí měkký žlutý písek, zatímco palmy se houpou v mořském vánku.

Služby i vstřícnost ve všech oblastech letoviska jsou vynikající. Často mě překvapilo, když mě usměvavý personál, s nímž jsem se předtím nesetkal, oslovil jménem thajským pozdravem – sawadee ka khun Sharron.

Odbavení probíhá v atraktivní otevřené hale, kde schody vedou do otevřeného prostoru s dřevěnou střechou ve tvaru obráceného písmene V, která vrhá stín přes halu. Je to rychlé a snadné.

Pro koho

Outrigger Khao Lak nabízí rekreantům, kteří potřebují nějaký čas, párům i rodinám, skutečně relaxační zážitek. V tomto prostředí je snadné zařadit několik nižších rychlostních stupňů a spojit se se svými blízkými.

Ubytování

Outrigger Khao Lak Beach Resort zahrnuje 151 prostorných pokojů a elegantních apartmá, všechny s balkonem nebo terasou. V dekoru pokoje se snoubí současný design, bílé stěny a dřevěné podlahy s tradičními thajskými akcenty, které působí příjemně.

Nejluxusnější je sedm vil na samotě se soukromým bazénkem nebo venkovní terasou se svěží tropickou zahradou. Naše byla vila se zahradním bazénem 705 a každé ráno se probouzet do tropické scény s výhledem na pláž hned za ní je skvělý zážitek.

Každý den probíhají dvě služby odestýlky a usměvavý člověk se objeví s roztomilou sochou, jako je košík nebo ananas z banánových listů.

K dalšímu vybavení patří klimatizace, TV, fén, minibar a rychlovarná konvice a prostorná koupelna s županem a pantoflemi.

Jídlo pití

Restaurace Edgewater je místem, kde se můžete najíst a la carte kuchyni. Není to rozsáhlé menu obsahující několik thajských a některých evropských jídel, jako je rozbitý burger a dokonce i blízkovýchodní Shakshuka. Byli jsme tam deset dní a ochutnali většinu jídel a byla fantastická – včetně boloňských špaget. Jediná výtka byla pizza, ale hej, tohle je Thajsko, a co jsem vlastně dělal, když jsem si objednal pizzu?

Každé ráno jsem začal talířem exotického thajského ovoce, po kterém následovala vznešená omeleta. Oběd byl někdy kuřecí zábal nebo lepkavá mangová rýže. K večeři bylo pikantní thajské jídlo, snad Pad Thai, Khao Pad Gai nebo můj oblíbený Gai Pad Med Ma Muang – smažené kuře s kešu oříšky a rýží přelité sázeným vejcem. Připevněná lišta nás spolehlivě držela v drzých špičkách.

V čele stojí talentovaný šéfkuchař Tao, který se při chvále roztomile styděl.

Vybavení

K dispozici je samozřejmě báječná pláž, ale je zde také krásný a velký nekonečný bazén s vlastní vířivkou a částí pro malé děti. Nachází se těsně před pláží a přímo u restaurace Edgewater. Každé ráno, pokud stihnete dorazit na pláž do 8:00, můžete se připojit k hodině jógy nebo thajského boxu nebo si vzít kajak – jen jsem zůstal na balkoně a popíjel kávu a kochal se výhledem.

Tělocvična je malá, ale dobře vybavená, a já jsem se jí vyhýbal na ranní plavání a odpolední masáže na plážových chatkách.

K dispozici je dobře vyvinutý dětský klub. Otevřeno je denně od 8:30 do 17:30 a nabízí spoustu zábavných aktivit pro děti od 4 do 12 let: spoustu umění, řemesel a plážových her, jako je stavění hradu z písku až po pouštění draka, které je zabaví.

Wi-Fi je rychlá a spolehlivá.

Jak moc?

Mimosezónní sazba je od 3468 THB [net, including taxes] – přibližně 82 GBP za pokoj Deluxe Garden Balcony za noc; pro dvě sdílení; zahrnuje snídani.

Co je poblíž?

Outrigger Khao Lak Beach Resort se nachází 90 minut od mezinárodního letiště Phuket – mohou zajistit transfery – a 30 minut od mola Thap Lamu, hlavního mola pro lodě směřující na ostrovy Similan. Město Khao Lak je vzdálené 10 minut jízdy a recepce vám může zajistit taxi. Sloní rezervace Khao Lak je vzdálená 20 minut a concierge vám může zajistit prohlídku s průvodcem.

---

Výrok: Krásný 4hvězdičkový Outrigger Khao Lak Beach Resort je dokonale čistý s fantastickými službami. Poloha je dobrá, i když trochu mimo cestu pro noční život. Odjeli jsme jen párkrát, abychom navštívili nedalekou sloní rezervaci a město. Čas jen tak utíkal.

Přečtěte si také: Kdy je nejlepší čas vyrazit do Thajska?

Pokud hledáte letovisko se vzdálenou polohou na pláži pro odpočinkovou dovolenou, báječné jídlo a služby, zvažte plážový resort Outrigger Khao Lak. Nachází se přímo na pláži Bangsak, s vodami Andamanu, které kryjí měkký žlutý písek, zatímco palmy se houpou v mořském vánku.

Služby i vstřícnost ve všech oblastech letoviska jsou vynikající. Často mě překvapilo, když mě usměvavý personál, s nímž jsem se předtím nesetkal, oslovil jménem thajským pozdravem – sawadee ka khun Sharron.

Odbavení probíhá v atraktivní otevřené hale, kde schody vedou do otevřeného prostoru s dřevěnou střechou ve tvaru obráceného písmene V, která vrhá stín přes halu. Je to rychlé a snadné.

Pro koho

Outrigger Khao Lak nabízí rekreantům, kteří potřebují nějaký čas, párům i rodinám, skutečně relaxační zážitek. V tomto prostředí je snadné zařadit několik nižších rychlostních stupňů a spojit se se svými blízkými.

Ubytování

Berlín, hlavní město Německa, je se svými četnými památkami, muzei a památníky magnetem pro milovníky historie. Od Pruského impéria, postupného vzestupu nacionalismu za Hitlerovy vlády, druhé světové války, vzniku studené války následované pádem Berlínské zdi v roce 1989 a pádem železné opony, je minulost Berlína přesvědčivá.

Braniborská brána

Braniborskou bránu najdete snadno. Stačí sledovat hemžení lidí podél Unten den Linden, oblíbeného 1,5 km dlouhého bulváru v centru Berlína, směrem k ikonické stavbě.

Tento velkolepý klasický oblouk je nejvýznamnější památkou města. Na objednávku krále Fridricha Viléma II. byl postaven v letech 1788 až 1791 a stal se symbolem znovusjednocení s pádem Berlínské zdi. Když jsem procházel obloukem, viděl jsem historickou budovu německého parlamentu s lesknoucí se skleněnou kupolí, jen co by kamenem dohodil.

Památník holocaustu

Sledoval jsem průvodce po památníku holocaustu připomínajícím bludiště a cítil jsem, jak mi jde mráz po zádech, když se nade mnou jakoby tyčí 2 711 šedých sloupů, které při každém kroku vrhají dlouhé stíny. Pokračovali jsme v chůzi, abychom se zastavili na velmi obyčejném parkovišti, které bylo k mému šoku postaveno nad Hitlerovým bunkrem, kde prý skončil.

Berlínská zeď

Krátká tlustá zeď s vyčnívajícími železnými tyčemi, ostnatým drátem a obrovskými mezerami s chybějícími kusy cementu se ukázala být nechvalně proslulou Berlínskou zdí, která blokovala život na téměř tři desetiletí a rozdělovala východní a západní Německo s protichůdnými politickými ideologiemi. Ukázalo se, že tato Zeď dělala to všechno a mnohem víc a utvářela běh našeho světa.

Braniborská brána

Půldenní prohlídka Berlína – 17,65 GBP inl mapa města

Zažijte historii Berlína na této půldenní procházce s průvodcem po městské čtvrti Mitte. Navštivte pamětihodnosti města z doby pruské, císařské, nacistické, studené války a moderní éry. Projděte se podél Berlínské zdi a Braniborské brány. Podívejte se na Reichstag a Památník holocaustu a vyslechněte si příběhy o studené válce v Berlíně na Checkpoint Charlie. Zahrnuje bezplatnou mapu města a průvodce.

Berlínská kulinářská scéna

Zatímco město Berlín je domovem několika prvotřídních restaurací oceněných hvězdičkou Michelin, jako je Restaurant Facil a Tim Raue, má také skvělou scénu s pouličním jídlem.

V příhodně nazvaném „Curry at the Wall“ se podává tradiční a veganský currywurst: berlínský základ složený z nakrájené německé klobásy neboli wurst, politý kečupem a posypem kari. Chutné, teplé a podávané s hranolky, to bylo ideální svačina toho podzimního odpoledne.

Mustafův Gemüse Kebap je vyhlášený kiosek, který až do časných ranních hodin nabízí vydatné maso a kebab falafel s grilovanou zeleninou. Jedné noci jsem se vynořil ze stanice metra Mehringdamm.

Döner Kebab, o kterém je známo, že vznikl v Berlíně v 70. letech 20. století jedním z prvních tureckých přistěhovalců v zemi, se vyrábí z kořeněného masa oholeného z vertikálního grilu, podobně jako řecký gyro nebo arabská shawarma.

Zatímco příběh o jeho původu zůstává velmi sporný, jeho ohromující popularita v Berlíně a ve zbytku země je nepopiratelná. Má kultovní pokračování.

Currywurst od Kari u zdi Berlína

Vydejte se na prohlídku Ethnic Eats od 76,77 GBP

Ochutnejte to nejlepší z východního Berlína během tohoto pěšího výletu ochutnejte historii této oblasti spolu se směsí chutných etnických jídel a tradičních německých jídel. Projděte se kolem moderních galerií, komunistických bulvárů, obchodů s kebabem, butikových pekáren a německých prodejců klobás. Součástí je průvodce, všechny vzorky potravin a balená voda. Prozkoumejte umělecké galerie, bulváry ze sovětské éry a pouliční nástěnné malby východního Berlína.

Multikulturalismus v Berlíně

Německo a zejména Berlín je domovem největší turecké populace mimo Turecko spolu s mnoha dalšími národnostmi. Zamiloval jsem se do atmosféry, budov pokrytých graffiti a kaváren na chodníku, kde se podávají tradiční vodní dýmky, vedle sekáčů a módních butiků.

Tyto okresy jsou domov pro některé z nejúžasnějších projektů ve městě, jako je Markthalle Neun – úspěšná hala s občerstvením podávající globální pouliční jídlo pod jednou střechou.

Strávil jsem hodiny procházením živých ulic, prozkoumáváním týdenních trhů na březích Sprévy a obdivováním mnoha malebných mostů, včetně mého osobního oblíbeného, ​​Oberbaumského mostu: pozoruhodné dvouvěžové stavby z 19. století.

Odtud přes vodu jsem mohl vidět ikonickou 368 metrů vysokou Berlínskou televizní věž a dále je nablýskaná nákupní promenáda Ku'damm a sedmipatrové luxusní nákupní centrum KaDeWe.

Unikátní berlínská muzejní krajina

S délkou 1,3 km je to spolu s nejdelším souvislým úsekem Berlínské zdi také nejdelší galerií pod širým nebem na světě s více než 100 uměleckými díly z doby pádu Berlínské zdi. Nejznámější graffiti je „Fraternal Kiss“ od Dmitrije Vrubela, který zobrazuje společný polibek mezi socialistickými vůdci Leonidem Brežněvem a Erichem Honeckerem, reprodukovaný z fotografie pořízené v roce 1979.

Berlínský historický Muzejní ostrov, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO, se skládá z pěti muzeí světové třídy rozprostírajících se na velké ploše. Muzejní ostrov, který nabízí neuvěřitelné artefakty jedinečné ve své poloze, musíte vidět.

17 metrů vysoká Tržní brána v Milétu v Muzeu Pergamon a 3000 let stará busta Nefertiti v Neues Museum byly působivé a prohlížely si originální umělecká díla Caspara Davida Friedricha, Augusta Rodina, Renoira a mnoha dalších v Alte Nationalgalerie (Stará národní galerie) byla radost.

Později jsem přešel most do Monbijouparku na severním cípu ostrova, naproti Bode Museum na břehu Sprévy. Oblíbené místo setkání místních obyvatel, ale pro mě to byla ten den oáza klidu, kochat se krásným výhledem, pozorovat lodě proplouvající kolem a dýchat. Alespoň na těch pár okamžiků jsem se cítil jako Berlíňan.

SOUBOR FAKTU:

POBYT: Park Inn by Radisson Hotel má centrální polohu.

PROHLÍDKY: Existuje několik zájezdů, kulturních, na kole a gurmánských zájezdů. Zkontroluj je tady.

Berlín, hlavní město Německa, je se svými četnými památkami, muzei a památníky magnetem pro milovníky historie. Od Pruského impéria, postupného vzestupu nacionalismu za Hitlerovy vlády, druhé světové války, vzniku studené války následované pádem Berlínské zdi v roce 1989 a pádem železné opony, je minulost Berlína přesvědčivá.

Braniborská brána

Braniborskou bránu najdete snadno. Stačí sledovat hemžení lidí podél Unten den Linden, oblíbeného 1,5 km dlouhého bulváru v centru Berlína, směrem k ikonické stavbě.

Památník holocaustu

Sledoval jsem průvodce po památníku holocaustu připomínajícím bludiště a cítil jsem, jak mi jde mráz po zádech, když se nade mnou jakoby tyčí 2 711 šedých sloupů, které při každém kroku vrhají dlouhé stíny.

Berlínská zeď

Krátká tlustá zeď s vyčnívajícími železnými tyčemi, ostnatým drátem a obrovskými mezerami s chybějícími kusy cementu se ukázala být nechvalně proslulou Berlínskou zdí, která blokovala život na téměř tři desetiletí a rozdělovala východní a západní Německo s protichůdnými politickými ideologiemi.

Berlínská kulinářská scéna

Zatímco město Berlín je domovem několika prvotřídních restaurací oceněných hvězdičkou Michelin, má také skvělou scénu s pouličním jídlem.

Multikulturalismus v Berlíně

Německo a zejména Berlín je domovem největší turecké populace mimo Turecko spolu s mnoha dalšími národnostmi.

Unikátní berlínská muzejní krajina

S délkou 1,3 km je to spolu s nejdelším souvislým úsekem Berlínské zdi také nejdelší galerií pod širým nebem na světě s více než 100 uměleckými díly z doby pádu Berlínské zdi.

Pokud se někdy konal vzrušující výlet, pak je to turecká státní silnice D915. Celkem je to 179 km / 111 mil překročení Pontských hor ve 29 vlásenkových zatáčkách.

Nejnebezpečnějším úsekem je 66 mil, které zahrnují šokově těsné serpentiny známé jako Derebasi Turns. Hadím způsobem se zatáčky šplhají na horu Soganli ve 13 nepopiratelně úzkých vlásečnicích a strmých sklonech, které někdy dosahují 17 %.

Byl postaven v roce 1916, kdy Rusové dobyli pobřežní město Trabzon. Chtěli silnici, která by spojovala sever s jihem severovýchodního Turecka. Než aby si ušpinili ruce, shromáždili stovky neochotných místních obyvatel a přinutili je postavit 66 mil štěrkových cest na úbočí hory pomocí ručního nářadí. Neobtěžovali se umisťovat žádné značky nebo zábradlí, i když tam byly samé kapky.

Odvážil jsem se na to z Trabzonu v rámci osmihodinové jízdy s pálením gumy v Mazdě Mazda CX-60. Mým konečným cílem toho dne byl Pertken, abych chytil trajekt do Elazigu.

Věděl jsem, že zažiju jízdu po silnici považované za nebezpečnější než bolívijská Death Road. Znělo to náročně a přehled o silnici na satelitní navigaci Mazdy vypadal zlověstně.

Nicméně v 8 hodin ráno jsem si všiml, že obloha je zatažená a hrozí déšť, a přesto jsem nasedl do své nablýskané bílé Mazdy a představoval jsem si, jaké by to bylo na mokrých křivolakých horských silnicích.

Polkl jsem a nějak se mi podařilo zhodnotit své obavy a soustředěně jet po asfaltových silnicích. Brzy se město vyvinulo v nejkrásnější hornatou krajinu, někdy extrémně bujnou, jindy skalnaté kopce s odstíny hnědé, spálené červeně a bronzu s reliéfem puntíkatým vzorem stromů.

Silnice zúžené, využívané nejrůznějšími vozidly, včetně místních projíždějících auty posetými horskou hlínou, traktory, náklaďáky, autobusy a dokonce i motocyklisty.

Úzkost silnice jsem si uvědomila teprve tehdy, když jsem čelil velkému žlutému autobusu, který neměl kam uniknout, než jen sráz na jedné straně. Zvažoval jsem couvání, jen abych za sebou našel dodávku. Všichni tři jsme museli manévrovat po centimetrech, dokud jsem konečně nezískal dostatek místa na předjetí autobusu. Dodávka měla pravděpodobně těžší časy.

Přesto byla scenérie velkolepá a nesmírně rozmanitá. V odlehlých částech hor byly někdy zastrčené malebné domy; někdy tam byly zelené segmenty s mešitovými minarety vyčnívajícími ze zeleně. Kontrastem byly i nevzhledné bloky komunistických věžáků, které sloužily jako připomínka ošklivé minulosti.

Překročil jsem řeky a kolem čajových plantáží bylo překvapení. Zastavil jsem, abych si vyfotil scénický snímek místních obyvatel, kteří sbírají a nesou pytle čajových lístků. Usmáli se a zamávali mi. Ukázalo se, že oblíbeným nápojem je černý čaj podávaný v malých zaoblených skleničkách s cukrem. Čaj symbolizuje přivítání a během dne mi bylo několikrát nabídnuto cay, vyslovené chai.

Jsou zde rychlostní limity a zábavně jsou řidiči vyzýváni ke zpomalení kartonovými výřezy hlídkových a policejních vozů.

Cesta se postupně křivila, jak stoupala a objímala hory. Je to všechno velmi příjemné, a i když tam byly srázy, štěrkové cesty byly dostatečně široké, aby se zatáčky zdály být zvládnutelné.

A pak už nebylo.

Když jsme odbočili k rokli k Bayburtu, slunce začalo rozjasňovat oblohu, rozbíjelo mraky a vrhalo paprsky na skály. To je místo, kde silnice stoupá strměji a klikatí se kolem hory Soganli na vrchol 7 644 stop nad mořem. Vize je úžasná. Byl jsem vděčný, že déšť nepřišel.

Je to vysoko a jediná cesta nahoru vede přes zatáčky Derebasi – vlásenka se ohýbá tak pevně, že jsem někdy musel trochu couvat s vědomím, že před jízdou vpřed do zatáčky je to otázka centimetrů až pouhého poklesu.

Dříve jsem byl svědkem toho, jak se ustrašený motocyklista otočil zpět, a přemýšlel jsem, jak to zvládají nákladní a osobní auta bez technologie prostorového vidění.

Slyšel jsem, jak hlína a kameny praskají pod pneumatikami, a modlil jsem se, aby pneumatiky přilnuly, zvláště když byl sklon znatelně strmý. Bylo to vzrušující, neúprosné a srdceryvně děsivé.

Těsně před odjezdem z Derebasi Turns jsem se zastavil, abych si přečetl ceduli, která dále vysvětlovala historii. Znělo to příšerně. Když jsem opouštěl zatáčky Derebasi, posledních 72 km (45 mil) státní silnice do Bayburtu bylo mnohem laskavější jízdou.

Krajina byla spíše kopcovitá než skalnatá, se snáze ovladatelnými křivolakými asfaltovými cestami. Všude kolem běžel místní život, větrné mlýny na vrcholcích kopců, jejichž lopatky se pomalu otáčely, jako by chtěly říct, už se můžeš uklidnit. Podařilo se mi shodit rychlostní stupeň.

Cestou jsem mohl vidět historický hrad Peretek na vrcholu krásného útesu. Je obklopeno nádrží Keban, která rozděluje Elazig a Tunceli. Byl postaven Urartiany, kteří těžili a starali se o dobytek mezi 890 až 560 př. nl a potřebovali obranu.

Mířil jsem do města Pertek, abych stihl trajekt přes řeku Eufrat do Elazigu. Zítra byl další den a další výletní dobrodružství po The Stone Road.

Pokud se někdy konal vzrušující výlet, pak je to turecká státní silnice D915. Celkem je to 179 km / 111 mil překročení Pontských hor ve 29 vlásenkových zatáčkách.

Nejnebezpečnějším úsekem je 66 mil, které zahrnují šokově těsné serpentiny známé jako Derebasi Turns. Hadím způsobem se zatáčky šplhají na horu Soganli ve 13 nepopiratelně úzkých vlásečnicích a strmých sklonech, které někdy dosahují 17 %.

Byl postaven v roce 1916, kdy Rusové dobyli pobřežní město Trabzon. Chtěli silnici, která by spojovala sever s jihem severovýchodního Turecka. Než aby si ušpinili ruce, shromáždili stovky neochotných místních obyvatel a přinutili je postavit 66 mil štěrkových cest na úbočí hory pomocí ručního nářadí. Neobtěžovali se umisťovat žádné značky nebo zábradlí, i když tam byly samé kapky.

Odvážil jsem se na to z Trabzonu v rámci osmihodinové jízdy s pálením gumy v Mazdě Mazda CX-60. Mým konečným cílem toho dne byl Pertken, abych chytil trajekt do Elazigu.

Věděl jsem, že zažiju jízdu po silnici považované za nebezpečnější než bolívijská Death Road. Znělo to náročně a přehled o silnici na satelitní navigaci Mazdy vypadal zlověstně.

…

Je to dlouhé, osamělé, pomalé a odvážné. Toto je Golden Globe Round the World Yacht Race a já jsem v Les Sable d'Olonne na pobřeží Atlantiku, v regionu Vendee ve Francii, abych byl svědkem startu.

Stejně jako původní akce Sunday Times, která se konala v roce 1968, je závod o Zlatý glóbus velmi jednoduchý, odjíždí z Les Sables d'Olonne 4. září.^čt 2024 a plout sólo, nonstop 30 000 mil kolem světa, přes pět velkých mysů, sám a bez cizí pomoci a vrátit se do Les Sables d'Olonne.

16 statečných kapitánů účastnících se závodu je omezeno na plavbu na podobných jachtách používaných v původním závodu; nejedná se o žádné technicky vyspělé superjachty, ale o lodě o délce 32 až 36 stop. Kapitáni také musí plout bez moderních technologií nebo výhod satelitních navigačních pomůcek, čímž se vrátí do doby známé jako „zlatý věk“ sólové plavby.

Když to bylo poprvé oznámeno, první závod o Zlatý glóbus, který byl považován za „plavbu pro šílence“, se konal v letech 1968-69 a byl sponzorován Sunday Times, zpočátku se to považovalo za nemožný výkon.

Devět vyrazilo, včetně tehdy začínajícího námořníka Chay Blythjeho bývalý partner ve veslování v Atlantiku John Ridgway, francouzský námořník Bernard Moitessier, případný vítěz jachtařské legendy Sir Robin Knox-Johnston a nešťastný „víkendový námořník“ Donald Crowhurst, který položil svůj život, když se snažil dosáhnout toho, co nikdo předtím nedokázal .

Skutečný příběh o jeho katastrofálním pokusu byl nedávno zfilmován „The Mercy“ s Colinem Firthem v roli Donalda Crowhursta. Závod vychoval závody jako Whitbread Round the World Race, BOC Challenge a Vendee Globe a v roce 2018 se konal znovu, přičemž aktuální závod je již třetí ročník.

Potkáváme 16 potvrzených kapitánů s jejich loděmi ozdobenými vlajkami seřazenými na pontonu. Čtyři z nich jsou z Velké Británie, Kirsten Neuschafer zastupující Jihoafrickou republiku jsou jediné ženy, které se závodu účastní, zatímco typicky jediná irská účastnice Pat Lawless je jednou z velkých postav závodu s velkým rodinným kontingentem, který ho zpívá s irskými mořskými chatrčemi.

Navzdory mamutí plavbě, která je před námi (a že pravděpodobně nevkročí na pevninu dalších devět měsíců), jsou všichni kapitáni velmi uvolnění, panuje super společenská atmosféra a v přístavu je skvělý čas.

Týdny před závodem je speciálně postavená oceánská vesnice nabitá událostmi kolem závodu a jeho kapitánů, můžete se naučit navigovat s hvězdami a nástroji minulosti, lézt na stožár, dozvědět se o předchozích dvou závodech a zabavit se. noc na různých večerních koncertech.

V den skutečného startu závodu je celé město zdánlivě seřazeno na hradbách přístavu, aby odmávali námořníky, s malými tradičními plachetnicemi, které doprovázejí lodě na moře.

Bylo mi ctí být součástí tak jedinečné příležitosti. Přestože je The Golden Globe Race méně známý než slavnější Vendee Globe, „Everest of the Seas“, byl to velmi nezapomenutelný čas být ve městě s mnohem intimnější a přátelštější atmosférou.

S pouhými 16 skippery, které jsem je všechny potkal, jsem cítil, že mám mnohem větší zájem o závod a jejich neuvěřitelné dobrodružství, které mě čeká.

SOUBOR FAKTU

Další závod o Zlatý glóbus se bude konat v roce 2026, zatímco Vendee Globe odstartuje 20. listopadu 2024.

Více informací: Závod o Zlatý glóbus

Létat: Easyjet letí do Nantes

Během let, kdy jsem žil na Syrosu (správním hlavním městě Kykladské skupiny ostrovů – řecky Kyklades), jsem slyšel, jaký je Sifnos atraktivní a jedinečný ostrov.

Ne tak daleko je Sifnos v řetězu tvořícím západní oblouk Kyklad a je vidět z jižního konce Syrosu asi 24 námořních mil daleko. Říkalo se, že má vynikající snovou kvalitu.

Nalodil jsem se tedy na okouzlující trajekt „Artemis“, jednu z menších lodí ve flotile Hellenic Seaways, na čtyřhodinovou cestu do Sifnosu.

Nádherný přístav Kamares na západním pobřeží ostrova nezklame. Když vstoupíte do hluboké zátoky, člověk se vrátí zpět do výšky skalnatých kopců, které vytvářejí efekt velkého amfiteátru. Na vrcholcích kopců je několik malých izolovaných bílých teček, které jsou řeckými pravoslavnými kláštery. Typické pro Kyklady, má suchý skalnatý terén, který se setkává s úžasnou bílou písečnou pláží a královsky modrým Egejským mořem.

Je oblíbený u turistů, ale já jsem zamířil do Apollonie, hlavního města a jádra sbírek vesnic v okruhu dvou kilometrů (Artemonas, Kato Petali, Katavati, Exampelas, Ano Petali). 20minutová jízda autobusem po strmé a klikaté silnici do Apollonie byla náhledem na to, co nabízí topografie ostrova.

Nahoře do středu je členitá skalnatá krajina proložena zelenými výchozy nízkého vzrůstu všudypřítomné rostliny Skinos se všudypřítomnými bílými a modrými kykladskými krychlovými domy roztroušenými po okolí.

Hrad Kastro

Následující den jsem se vydal na tříkilometrovou hodinovou procházku k největší turistické atrakci ostrova, hradu Kastro na východní straně ostrova. Nabízí nádherný panoramatický výhled na Egejské moře s Paros a Ante Paros se slabým obrysem v mlhavé dálce.

Kastro je středověká vesnice s hradbami na vrcholu útesu, která byla kdysi hlavním městem ostrova. Je to kouzelné místo, labyrint klikatých uliček a bíle natřených domů visících na východním okraji ostrova. Zůstává nejvýznamnější středověkou osadou na Kykladách a v celém Řecku.

Nejlepší je vstoupit do vesnice pomocí okrajové cesty kolem moře, abyste si užili úžasný výhled na majestátní královsky modré Egejské moře, než uvidíte kostel pod ním.

Ikonický kostel Sedmi mučedníků se nachází pod Kastro na šíji země vyčnívající asi 50 metrů do moře. I když je malý, je to nejsymboličtější kostel na ostrově a jedno z nejfotografovanějších míst na Kykladách.

V Kastro si kávu nebo něco o něco silnějšího můžete vychutnat v luxusní restauraci Dolci Cafe Restaurant na západní straně vesnice s panoramatickým výhledem na vnitrozemská údolí; Navrhuji, abyste celý den věnovali prohlídce této úžasné osady s obědem v jedné z mála nádherných taveren.

Faros

Vyplatí se jet autobusem z Apollonie (pravidelná letní hodinová linka) dolů do atraktivní plážové osady Faros vzdálené asi šest kilometrů na jihovýchodním rohu ostrova.

Malé molo jachtařského přístavu oživuje vesnici a jsou zde dvě velmi příjemné pláže (s několika tavernami a kavárnami) propojené stezkou přes malý výběžek s domy. Oba mají tamaryšky, které poskytují stín pro návštěvníky pláže v zátoce ve tvaru podkovy.

Panagia Chrisopigi

Cedule ukazovala cestu k Chrisopigi, dalšímu slavnému kostelu na kousku země, vyčnívajícím 100 metrů do moře. Hodinová procházka po uměle vytvořené stezce, která se klikatí asi dva kilometry kolem okraje moře do Chrisopigi, je jednou z nejmalebnějších, jaké můžete na těchto vznešených ostrovech očekávat. Kolem 20:00 se zapadajícím sluncem na západě to byl neskutečný zážitek.

Klášter Panagia Chrisopigi – ochránce ostrova Saint Chrisopgi, je další slavnou památkou na Sifnosu. Klášter byl postaven na vrcholu staršího kostela a nachází se na vrcholu skály, doslova na moři. Stojí za to navštívit.

Ráj pro turisty

Sifnos se vyvinul v turistický ráj s 19 vyznačenými stezkami, které křižují ostrov. Podrobné mapy zdarma jsou k dispozici v informačních kancelářích a inzerují 100 km tras v rozmezí od jednoho kilometru (20 minut chůze) do 15 kilometrů (sedm hodin), které jsou velmi dobře značené.

Vybral jsem si Trial Five, který začíná v sousední vesnici Katavati. Směřuje jihozápadním směrem a končí na druhé straně ostrova v zátoce Vathi, vzdálené asi devět kilometrů.

Vyrazil jsem v 11 hodin ráno, kdy bylo podle předpovědi horkého dne, nebyl jsem připraven na velikost treku, zvláště během denního vedra.

Přátelský mladý belgický pár sestupující z hory mě zavedl do správného výchozího bodu. Nevěřícně, že se o trek pokouším sám, mě varovali, že potřebuji vodu i klobouk, obojí jsem měl. Byli na samostatné stezce ke klášteru Ilias na vrcholu hory, který jako by visel jako mrak na nebi na vzdáleném vrcholku hory. „Hodně štěstí,“ nabídli.

Terén se směrem od města stává členitým a trať vede podél dlouhého údolí. Zatímco stezky jsou přerušovaně posety uvítacími červenými a bílými ukazateli, je snadné se nechat vyvést z míry a odbočit na špatnou cestu.

Po hodině procházky se mi podařilo zabloudit a narazil jsem na dokonale udržovanou kapli známou jako Agios Efstathios (Agios znamená Svatý), na tak vzdáleném místě, že jsem nechápal, kdo by používal její božská zařízení, natož aby udržoval její neposkvrněné stavu, viděl bych jich mnohem víc. Zdá se, že Řekové jsou velmi věřící lidé.

Dále po stezce údolím přijížděl autentický horal na svém oslu s dalším na noze. To byl jediný dostupný transport na tak kamenité cestě. Strmá cesta si začínala vybírat svou daň a moje zásoby vody ubývaly stejně rychle jako mně. Přistihl jsem se, že neustále hledám uklidňující znamení, protože teď už bylo jen málo prostoru pro chybu, abych se znovu ztratil.

Tyto prostřední dvě hodiny šestihodinového treku byly nejtěžší, nahoru po velmi drsné a kamenité cestě. Nakonec jsem dosáhl vrcholu hory a poprvé jsem zahlédl moře na západě.

Ještě větší úlevu přinesl chladivý vánek. Zatímco jsem byl jen v polovině, psychicky jsem se zotavil, protože jsem věděl, že zbytek túry bude z kopce k moři. V dálce jsem na jihozápadě viděl slabé obrysy ostrovů Kimolos a Milos.

Ztratil jsem z dohledu moře, když se trať odkláněla zpět do vnitrozemí dalším údolím. Podél této části jsem narazil na úžasný umělý olivový háj s přibližně 20 stromy. Takové neobvyklé místo bylo zcela izolované: malý, dobře udržovaný bílý dům, kde nikdo nebyl doma.

Možná právě tady žil horal se svými dvěma osly. Bylo to tak klidné prostředí, že jsem si 15 minut odpočinul a vychutnával si klid krajiny a poslední zbývající vodu.

O hodinu později jsem poprvé zahlédl zátoku Vathi asi dva kilometry níže v dálce, přívětivý a krásný pohled.

Takže bylo kolem 17:00, když jsem se vypotácel z trati na krásnou pláž na severním konci zálivu (nádherná, téměř vnitrozemská zátoka s úzkým vstupním průchodem). Bylo tam zakotveno mnoho jachet a lidé si užívali pláž. O hezčím koupání pochybuji, že jsem kdy měl, a ledově studené pivo Alpha v přímořské taverně nikdy nechutnalo lépe.

Nakonec jsem opustil klid Vathi v 18:00 autobusem zpět do Apollonie.

O Sifnosovi

Sifnos je na řecké poměry středně velký, pouhých 15 kilometrů na délku a 8 kilometrů na šířku, přičemž nejvyšší bod je 680 metrů (umístění kláštera zisku Ilias) a trvale zde žije přibližně 2 650 lidí.

Je známé svou tradiční keramikou, mnoha malými dílnami ve vesnicích a turistickými stezkami. Stala se nejoblíbenější destinací v Západních Kykladách. Návštěvníci se na ostrov hrnou v létě, přitahováni jeho půvabnými vesnicemi, terasovitou krajinou posetou starobylými věžemi, benátskými holubníky a dlouhými písečnými plážemi.

Túra: (www.sifnostrails.com)

Ziwa Rhino Sanctuary je posledním útočištěm jižních bílých nosorožců v Ugandě a jediným místem, kam s nimi mohou cestovatelé vyrazit.

Jakmile se populace nosorožců jižních po Ugandě volně pohybovala, čelila drastickému poklesu kvůli rozsáhlému pytláctví, což vedlo k jejich zmizení ze země začátkem 80. let.

Ve snaze znovu vysadit tyto nádherné tvory a zajistit jejich přežití, Ziwa Rhino Sanctuary začala v roce 2005 vysazovat nosorožce z Keni a Spojených států. Jejich cílem bylo a nadále je podpora udržitelného prostředí, kde se nosorožcům z Ugandy může dařit a kde se jejich počet ještě zvýší. znovu vysazena do volné přírody.

Než jsme pokračovali k Murchison Falls, navštívili jsme svatyni Ziwa v Ugandě a každému cestovateli, který chce spatřit ohrožené nosorožce v Ugandě (jeden z Velká 5) v jejich přirozeném prostředí.

Kde je Ziwa Rhino and Wildlife Ranch?

Ziwa Rhino and Wildlife Ranch se rozkládá na ploše přibližně 7 000 hektarů (asi 17 300 akrů) v okrese Nakasongola ve střední Ugandě.

Nachází se přibližně 176 kilometrů (asi 109 mil) severně od Kampaly, hlavního města Ugandy, podél dálnice Kampala-Gulu. To nám trvalo přibližně 3 hodiny autem z našeho ubytování v Kampale.

Umístění rezervace pro nosorožce zpřístupňuje cestujícím, kteří plánují navštívit další parky a chráněné oblasti v severní části země, včetně národního parku Murchison Falls, který je vzdálený zhruba 2 hodiny jízdy po silnici.

Jak se dostat do rezervace Ziwa Rhino Sanctuary

Zatímco v Ugandě je možné si pronajmout nebo koupit safari vozidlo, nejběžnějším způsobem, jak se dostat do Ziwa Rhino Sanctuary a dalších oblastí Ugandy, je udělat to na okruhu Safari.

S Nathanem jsme cestovali po celé Ugandě Elysonova dobrodružství. Ziwa, která začala v Kampale, byla naší první zastávkou před návštěvou Murchison Falls, národního parku Queen Elizabeth, Kibale (pro šimpanze trekking) a během jediného výletu jsme se vydali na gorilí trek v lese Bwindi.

Pokud chcete absolutně nejlepší způsob, jak navštívit ugandské nosorožce a zažít rozmanitost a krásu Ugandy, vřele doporučuji rozhodnout se pro větší multiparkové safari. Také vřele doporučuji Elyson Adventures, udělali výlet za nás.

Případně relativní blízkost Kampaly umožňuje snadné, ale poměrně dlouhé jednodenní výlety za nosorožci do rezervace Ziwa z hlavního města.

Naše zkušenosti s trekkingem s posledními jižními bílými nosorožci z Ugandy

Po příjezdu do Ziwa Rhino Sanctuary nás srdečně přivítal náš průvodce a dva ozbrojení muži, hlídači nosorožců známých jako „stopaři“, kteří nosorožce nepřetržitě sledují, aby odradili pytláky.

Podepsali jsme se a usadili se ve stínu pod jedním ze stromů poblíž parkoviště a čekali na naši instruktáž.

Briefing

Krátce poté si nás náš průvodce zavolal na krátkou instruktáž, abychom stanovili očekávání a poučili nás o nosorožcích a útočišti.

Instruktážní sezení bylo velmi poučné a trvalo jen asi 10 minut. Dozvěděli jsme se o historii nosorožců v Ugandě, o kritické potřebě ochrany a o zastřešujícím cíli útočiště, aby se nakonec rozmnožilo tolik, aby je bylo možné vypustit zpět do národního parku Murchison Falls (který kdysi měl nejvíce nosorožců v celé Ugandě).

Tým nám také řekl o severních bílých nosorožcích a o tom, že na světě zůstali jen dva známí jedinci (at Ochrana přírody Ol Pejeta v Keni), obě jsou ženy. Ziwa Sanctuary funguje, abychom se mohli vyhnout stejnému výsledku pro jižní bílé nosorožce z Ugandy.

Podle mého názoru byla tato instruktáž mimořádně dobře provedená a prohloubila naše uznání za úsilí těch, kteří neúnavně pracují na ochraně těchto nádherných zvířat.

O svatyni: Jako soukromý neziskový projekt ochrany přírody funguje rezervace Ziwa pod pečlivým vedením Fondu pro nosorožce Uganda ve spolupráci s Ugandským úřadem pro ochranu přírody. Celá svatyně je strategicky oplocená, aby byla zajištěna bezpečnost nosorožců před pytláctvím a jinými vnějšími hrozbami a zároveň jim umožnilo žít v prostředí, které věrně napodobuje jejich přirozené prostředí.

Sledování nosorožců

Naše trekingová zkušenost začala směsí vzrušení a nepochybně i malého strachu z této zkušenosti.

Zpočátku jsem si myslel, že útočiště usnadní nalezení nosorožců, a bál jsem se, že by to mohlo být spíše jako zážitek ze zoo, protože je to soukromá rezervace. Rychle jsem si však uvědomil, jak rozlehlá oblast je. Jakmile jsme opustili hlavní parkoviště, bylo to, jako bychom byli uprostřed obrovského národního parku.

Jeli jsme alespoň 15 minut do buše, než jsme vyskočili pěšky s naším ozbrojeným průvodcem a stopařem, který nás vedl.

Také jsem se obával, že jsme možná nemohli najít nosorožce. Někteří stopaři však pracují uvnitř parku a sledují nosorožce 24/7. Mohou komunikovat vysílačkami s průvodci, kteří jim pomohou najít nosorožce a vyhnout se dlouhému trekkingu (ano, útočiště je obrovské).

Hledání jižních bílých nosorožců

Neuplynulo více než 15 minut, než jsme narazili na rodinu jižních bílých nosorožců.

Na rozdíl od toho, co nám bylo řečeno o jejich typické líné povaze, kdy trávili většinu času spánkem ve stínu, byli aktivní, potulovali se a pásli se. To bylo pro nás skvělé, protože jsme je mohli obdivovat v jejich aktivním chování, které je mnohem zajímavější a pro fotky lepší.

Strávili jsme téměř hodinu jejich pozorováním z doporučené bezpečné vzdálenosti kolem 15 metrů a pořizovali skvělé fotky a videa. Občas se nosorožci zatoulali naším směrem, v takovém případě nám průvodce řekl, abychom se pomalu vrátili a našli si vhodnější místo, odkud je pozorovat.

K mému překvapení jsme byli jediní dva turisté s touto skupinou nosorožců! To byl jeden z nejlepších zážitků z divoké přírody, které jsem měl v Ugandě. Níže jsou další fotografie, které jsme s Hayleou zachytili při naší návštěvě.

Mluvit se stopařem

Asi po hodině s nosorožci jsme měli možnost mluvit přímo se stopaři v parku.

Řekli nám hodně o své práci a svém závazku chránit nosorožce. Svou vděčnost za jejich tvrdou práci jsme projevili malým spropitným, gestem uznání za jejich oddanost ochraně těchto zvířat.

Po zážitku z trekkingu s nosorožci jsme se vrátili zpět do návštěvnického centra a užili si vynikající oběd v místních restauracích, než jsme odpoledne pokračovali v cestě do Murchison Falls.

Další blogy o cestování po Ugandě

Doufám, že se vám líbil tento cestovní průvodce trekkingem s posledními jižními bílými nosorožci v Ugandě v Ziwa Sanctuary! Pro další inspiraci se podívejte na některé z mých dalších doporučených blogových příspěvků níže.

Také, pokud máte nějaké aktualizace, rady pro ostatní cestovatele nebo novinky, dejte mi prosím vědět do komentářů, abych mohl udržovat své příspěvky na blogu aktuální!

Ziwa Rhino Sanctuary je posledním útočištěm jižních bílých nosorožců v Ugandě a jediným místem, kam s nimi mohou cestovatelé vyrazit.

Jakmile se populace nosorožců jižních po Ugandě volně pohybovala, čelila drastickému poklesu kvůli rozsáhlému pytláctví, což vedlo k jejich zmizení ze země začátkem 80. let.

Ve snaze znovu vysadit tyto nádherné tvory a zajistit jejich přežití, Ziwa Rhino Sanctuary začala v roce 2005 vysazovat nosorožce z Keni a Spojených států. Jejich cílem bylo a nadále je podpora udržitelného prostředí, kde se nosorožcům z Ugandy může dařit a kde se jejich počet ještě zvýší. znovu vysazena do volné přírody.

Než jsme pokračovali k Murchison Falls, navštívili jsme svatyni Ziwa v Ugandě a každému cestovateli, který chce spatřit ohrožené nosorožce v Ugandě (jeden z Velká 5) v jejich přirozeném prostředí.

Kde je Ziwa Rhino and Wildlife Ranch?

• Ziwa Rhino and Wildlife Ranch se rozkládá na ploše přibližně 7 000 hektarů (asi 17 300 akrů) v okrese Nakasongola ve střední Ugandě.
• Nachází se přibližně 176 kilometrů (asi 109 mil) severně od Kampaly, hlavního města Ugandy, podél dálnice Kampala-Gulu.

Jak se dostat do rezervace Ziwa Rhino Sanctuary

• Zatímco v Ugandě je možné si pronajmout nebo koupit safari vozidlo, nejběžnějším způsobem, jak se dostat do Ziwa Rhino Sanctuary a dalších oblastí Ugandy, je udělat to na okruhu Safari.
• …

Naše zkušenosti s trekkingem s posledními jižními bílými nosorožci z Ugandy

• Po příjezdu do Ziwa Rhino Sanctuary nás srdečně přivítal náš průvodce a dva ozbrojení muži, hlídači nosorožců známých jako „stopaři“.
• Instruktážní sezení bylo velmi poučné a trvalo jen asi 10 minut. Dozvěděli jsme se o historii nosorožců v Ugandě, o kritické potřebě ochrany a o zastřešujícím cíli útočiště.
• …

Další blogy o cestování po Ugandě

• Doufám, že se vám líbil tento cestovní průvodce trekkingem s posledními jižními bílými nosorožci v Ugandě v Ziwa Sanctuary!
• Také, pokud máte nějaké aktualizace, rady pro ostatní cestovatele nebo novinky, dejte mi prosím vědět do komentářů, abych mohl udržovat své příspěvky na blogu aktuální!

Bydlím v umělcově chatě v St Ives, ve skutečnosti nebydlím u umělce, rozumíte, ale v pronájmu Chata Guillemot (místo, které patřilo slavnému umělci (Sir) Terry Frostovi v letech 1915–2003. Velmi pochybuji, že ve své době žil v takovém pohodlí.

Stejně jako Barbara Hepworth a Ben Nicholson, i Frost přišel pro neustále se měnící světlo a jeho abstraktní použití barev a tvarů pomohlo nastartovat v Anglii nové umělecké hnutí, St Ives' School.

Dnes si rád myslím, že naše ložnice v nejvyšším patře mohla být jeho ateliérem; jen málo ložnic má čtyři velká okna na třech stranách, navíc dvě střešní okna a klenutý strop. Tady nahoře, jen pár kroků od nábřeží, můžete cítit energii této oblasti a to, jak rozproudila umělce, kteří se zde shromáždili ve 40. až 60. letech 20. století. Ve skutečnosti jich přijelo tolik, že železnice musela často přidávat další vagón pro Londýn do St Ives.

Zátoka St Ives

Dnes St Ives stále přitahuje umělce, protože světlo je stále pozoruhodné. Oblačno a déšť se neustále střídají s jasně modrou oblohou a teplým slunečním svitem, zvláště teď, když sezóna pomalu přechází do podzimu.

Zde je ideální čas na krátkou přestávku. Zlaté písky pláží jsou nyní prázdné od opalujících se lidí, maličké uličky Downlongu, kde se k sobě choulí starodávné domky, jako je ta naše, musí vypadat stejně jako před staletími (kromě občasné popelnice na kolečkách), a můžete získat místo ve většině restaurací.

Přijde večer a St Ives se stane ještě intimnějším, hospůdky útulnějšími a zvláště přívětivými po krátké procházce z vaší chalupy s žízní vyvolanou chutí slané spršky na jazyku.

Poté, trochu pozdě a poté, co jste poznali nové přátele, které už pravděpodobně nikdy neuvidíte, je dobré jít trochu nejistě zpět do svého útulného domova, vlny narážející ve tmě neviditelně blízko a občasný stín racka pozdě v noci. poletující po obloze.

Kolem města

Druhý den ráno, probuzení do jasné oblohy přináší divokou touhu po velké snídani. Můžete si udělat vlastní s lahodným chlebem z místních obchodů a přísadami z vašeho košíku na uvítanou, ale nejlepší je jít za roh opačným směrem od přístavu na „tajnou“ malou pláž.

Zde najdete Porthgwidden Beach Cafe. V bezpečí uvnitř jeho prosklených stěn, s velkým kipperem, který přistál na vašem talíři, můžete obdivovat odvážné koupající se denně ve vlnách jen pár metrů odtud. Dělají tu také skvělý oběd.

St Ives stojí za procházku. Dlážděné ulice jsou domovem všech druhů obchodů, téměř všechny vhodné pro psy, některé vesele twee a klasické, jiné základny stylových přímořských značek, jako je Seasalt, Superdry a Crew.

V Johns najdete obrovský výběr cornwallských piv, piv, lihovin, medoviny a vína, zatímco malá umělecká studia prodávající obrazy a keramiku jsou v každé uličce. Paštiky jsou také lákavě všude.

Historie rybolovu a umění

Před uměním a cestovním ruchem zbohatl St Ives na lovu sardinek. Od roku 1750 do roku 1880 bylo zaměstnáno obrovské množství mužů, chlapců a žen, aby chytali ryby, zpracovávali je a posílali v sudech do Londýna, dokud nedošly zásoby ryb.

V malebně zchátralém muzeu svatého Ivese můžete vidět nádherné staré fotografické záznamy o sardinském průmyslu v St Ives, stejně jako děsivou historii vraků lodí. Nebo zlobivě můžete ušetřit pár liber tím, že se podíváte na všechny fotky v Union baru, skvělé hospodě, do které jsme se znovu a znovu vraceli

K dispozici je samozřejmě galerie Tate St Ives, která majestátně shlíží na záliv a nabízí výstavy moderní malířské školy St Ives, stejně jako směs britského a mezinárodního moderního a současného umění.

Téměř hned vedle se v jejím starém domě a zahradě nachází Muzeum Barbary Hepworthové, zatímco galerie Penwith a Porthminster Gallery, umístěné ve starých lischardech, stojí za návštěvu. Kousek za St Ives je Tremenheere Sculpture Gardens a galerie, ale před návštěvou se podívejte, protože zahrady se zavírají ve dnech silného větru.

Stravování v St Ives

Když se vyřádíte, můžete si vybrat z tolika restaurací a barů. Porthminster Beach, pod strmými svahy Porthminster Point s výhledem na záliv St Ives až k majáku Godrevy (proslavený Virginií Wolffovou), je to nejlepší z mořských plodů s asijským nádechem.

Restaurace The Mermaid Seafood Restaurant, zastrčená v postranní uličce, je jednou z nejstarších a nejromantičtějších restaurací St Ives. Talíř Lemon Sole, Seabass a Gurnard skvěle využívá ultra čerstvé ryby, takže je snadné nechat ryby zazářit. Vyzkoušejte také Restaurant One Fish Street, který se nachází tam, kde je napsáno, pro lepší jídlo s odpovídající cenou.

Ugly Butterfly Adama Handlinga mimo město v Londýně najdete v luxusním Carbis Bay Estate poblíž St Ives.

V nedaleké kuchyni Una Kitchen, která získala stříbro v soutěži Cornwall Tourism Awards 2024 a je v novém komplexu Una Resort, jsme našli méně 'feen deening' a jídlo za mnohem lepší ceny. Vepřový bůček šéfkuchaře Glenna Gatlanda na celerovém ravě a bramborovém a jablečném pyré je hvězdným jídlem a navíc máte skvělý výhled ven.

Pokud navštívíte Prussia Cove, Praa Sands, Porthleven nebo St Michael's Mount, po cestě narazíte na Packet Inn, starý zájezdní hostinec, který je nyní modernizován tak, aby byl prostorem s úžasnou atmosférou, který nabízí řadu fantastických „malých talířů“ založených na ultra-čerstvá místní produkce.

Naše uzené jehněčí plec rigatoni, chilli, pangrattato, grana padano byly úžasné, stejně jako talíř místního uzenin a miska s motýlkovými místními sardinkami s uzenou řepou a křenem creme fraiche.

Dny se brzy příjemně opakují, cítíte se téměř místně. St Ives mimo sezónu? Obraz dokonalý.

SOUBOR FAKTU

VÍCE INFORMACÍ: www.stives-cornwall.co.uk/

PROCHÁZEJTE SE: Auta jsou v St Ives těsná, ale systém Park & ​​Ride, který funguje během špičkových měsíců, využívá výhody vedlejší železnice St Ives. Zaparkujte auto na stanici Lelant Saltings. Ve městě je také pět dlouhodobých a tři krátkodobá veřejná parkoviště, která všechna využívají systém telefonních a platebních kódů. Stáhněte si JustPay.

POBYT: Chatový butik má ve svém portfoliu na výběr z více než 60 unikátních nemovitostí, od moderních apartmánů, bijou funky jednolůžkových chatek až po luxusní řadové domy

NÁVŠTĚVA:

JÍST:

Žiji v umělcově chatě v St Ives, pronajaté Chaty Guillemot (původně patřící Siru Terry Frostovi).

Frost a další umělci přišli do St Ives pro světlo a abstraktní tvorbu, což nastartovalo umělecké hnutí.

Naše ložnice v chatě by mohla být Frostovým ateliérem s výhledem na moře.

Zátoka St Ives

St Ives stále přitahuje umělce díky světlu a moři, zvláště v podzimním období.

V obci jsou restaurace, hospůdky a uličky s galeriemi a obchody k prozkoumání.

Kolem města

Procházka po St Ives odhalí historii rybolovu, umění a malebná místa k návštěvě.

Stravování v St Ives

Výběr restaurací s mořskými plody, moderními pokrmy a lokálními specialitami, jako je Ugly Butterfly nebo Packet Inn.

Dny v St Ives se opakují s procházkami, koupáním a poznáváním nových míst.

SOUBOR FAKTU

VÍCE INFORMACÍ: www.stives-cornwall.co.uk

PROCHÁZEJTE SE: Park & ​​Ride systém využívá železnici a ve městě jsou veřejná parkoviště.

POBYT: Chatový butik nabízí unikátní ubytování v St Ives.

NÁVŠTĚVA: Navštivte galerie, muzea a přírodní krásy okolí St Ives.

JÍST: Vychutnejte si gastronomické zážitky v restauracích St Ives.

Pokud máte chuť na vzrušení, zvažte výlet po Kamenné cestě (Tas Yolu) v Kemaliya ve východním Turecku – přezdívané „nejnáročnější cesta na světě“. Užil jsem si vzrušující jízdu po Stone Road v rámci 8hodinového road tripu v Mazdě CX-60 z Elazigu do Kappadokie.

Je to krátký úsek o délce 10 km/6,5 úzké, nezpevněné míle zastrčený v pohoří Munzur spojující Divrigi v oblasti Erzincan s malebným osmanským městem Kemaliye. Skalnatá soutěska je tak hluboká, že slunce téměř nedosáhne dna.

Z Elazigu se jelo nádhernou písčitou členitou krajinou. Zdálo se to vzdálené, přesto tam byla spousta akce, u silnice s pastevci ovcí, kteří se starali o svá stáda, potulující se krávy vyskakující na silnici, husy, které se nonšalantně procházely po kraji silnice troubící na projíždějící dopravu, a lidé pracující na vinicích.

Silnice se brzy změnily ve štěrk, nad nimi se na jedné straně tyčily skalnaté hory, zatímco strmé útesy nabízely spád do Eufratu, když řeka sledovala naši trasu.

A pak jsem to viděl; tunel Kemaliye, krátký tunel, který vede na klikatou žlutě zbarvenou, štěrkem posypanou Kamennou cestu, zdánlivě ne širší než pás.

Scenérie byla nádherná, ale bylo několik okamžiků, kdy jsem se soustředil pouze na to, jak dobře moje Mazda uchopí a zvládne tyto zatáčky.

V tu chvíli mi bylo jedno, že dokončení trvalo 132 let. Nebo že to trvalo krev, pot a slzy místních obyvatel, kteří se prosekali pětikilometrovou skálou. Podle památníku na prvním mostě na silnici někteří bohužel přišli o život, když se prořezávali neprůchodnou skalní stěnou Karanlik Kanyonu, neboli Temného kaňonu, jednoho z nejhlubších kaňonů na světě.

Jediné, co jsem mohl myslet (ve skutečnosti křičet), bylo, že mohli tyto polní cesty rozšířit o FGS. V nejužším místě je silnice široká necelé dva metry. Přinutil jsem se nedívat se dolů, když jsem míjel asi 450 metrů útesů, které dosahovaly v nejvyšší výšce 800 metrů/2 625 stop.

Bylo nemyslitelné zrychlit za pět mil za hodinu a přitom projíždět ty zatáčky s jejich strmými poklesy.

Na druhou stranu jsem čas od času vystoupil z auta, abych s trochou úžasu zíral na vodopád a působivou scenérii rokle, kterou přirozeně vytvořil smaragdově zelený Eufrat, nejdelší řeka v jihozápadní Asii. Řeka má skutečně své vzrušení s říčními loděmi plujícími soutěskou. Viděl jsem turisty, jak se dívají na krajinu, a představoval jsem si, že lidé přemýšlí, jaké to je na obloze.

S kontemplacemi jsem pak prošel 38 tunely, kterými bylo zábavné projíždět. Velké díry ve stěnách tunelu propouštějí denní světlo a nechtěl bych tam po setmění pálit gumu.

Po tunelech se krajina mění v zelenou krajinu s mírně křivolakými silnicemi, občas se zase zvednou a tu a tam se objevila strmá kapka. Bez ohledu na to, že poté, co jsem zažil Kamennou cestu, jsem se stal otužilým. Teď jsem si mohl odpočinout, když jsem zamířil do města Kemalye.

Jaké překvapení se ukázalo jako Kemaliye (aka nebo Eğin). Město bylo postaveno na sklonu mezi 30–45 % as jeho dřevěnými budovami a malebnými kopcovitými silnicemi obklopenými pohořím Munzur jsem měl pocit, jako bych vstoupil do malé vesnice ve Švýcarsku. Později jsem se dozvěděl, že design města byl typický pro osmanskou/anatolskou městskou krajinu.

Sestup ze všeho toho vzrušení ve mně zanechal hlad a posadil jsem se do turecké restaurace Bozkurt v Kemaliye. Strčil jsem do tureckého jídla zvaného Kavurma (kousky dušeného hovězího) s rýží a tureckým čajem.

Tarok, majitel restaurace, se se vší vážností zeptal, jestli později toho dne půjdu s ostatními na base jumping (skok z vysokého útesu s padákem) do kaňonu. Jediné, co jsem ze sebe dokázala, byl nervózní smích.

Také by se vám mohl líbit výlet Dare Devil po turecké státní silnici D915

---

O TMazda CX-60

Mazda CX-60 ohlašuje začátek nové kapitoly pro Mazdu, nejen že je to naše první auto s plug-in hybridním pohonným ústrojím, ale také nastavuje nové standardy kvality interiéru, designu a technologie – což zdůrazňuje jedinečnou japonskou prémiovou značku Mazdy. směr“. WDíky umístění vysokonapěťové baterie ve středu vozu a co nejníže jde o PHEV s obzvláště nízkým těžištěm. To v kombinaci se systémem trvalého pohonu všech kol, který zahrnuje přenos točivého momentu mezi nápravami poháněný hřídelí, dává vozu vynikající jízdní vlastnosti srovnatelné s nejlepšími v prémiovém segmentu.

Zcela nová Mazda CX-60 e-Skyactiv PHEV se připojuje k bateriově elektrické Mazdě MX-30, Mazdě M s hybridním mild-hybridem Mazdě CX-30 a nedávno aktualizované Mazdě CX-5 pro rok 2024 v komplexní nabídce SUV Mazda.